ULICE dle Mikaela Colville-Andersena

ULICE: Po 7000 let, od doby, kdy naše města poprvé vznikla, měly ulice jasnou definici. Byly místem, po kterém se lidé přepravovali a samozřejmě, místem kde se setkávali, shromažďovali, kde spolu mluvili, prodávali svá zboží, místem kde si hrály děti. Byly rozšířením našich domovů, našeho obytného prostoru. Byly přístupné všem. Pravděpodobně nejdemokratičtějším prostorem v historii homo sapiens.

V současné době mnoho lidí chápe ulice jako prostor vyhrazený automobilům. Staly se totiž dvě zásadní věci, které způsobily masivní posun v našem chápání ulice.

Za prvé: Počínaje koncem devatenáctého století a ve dvacátém století byli inženýři urbanistickými hrdiny oněch dnů, řešili problémy měst, tak jak vznikaly. A chopili se toho znamenitě.

Když nastoupily automobily, začali lidé umírat. Nikdo neměl řešení pro bezpečnou dopravu, a tak se inženýři téměř zoufale začali problémem zabývat. Ve spolupráci s automobilovým průmyslem, který v tom viděl příležitost. Téměř přes noc se začalo na ulice pohlížet jako na inženýrské sítě, stejně jako na elektrické, vodovodní, kanalizační. Jako na problém, který je třeba řešit na základě matematických vzorců.

Za druhé: automobilovému průmyslu vyvstal problém prodat své výroky, které lidé nenáviděli. Byla to éra antiautomobilismu. Auta byla nenáviděna, motoristy bylo pohrdáno. Automobilový průmysl začal používat techniky a marketingovou politiku a staré dobré způsoby začaly být terčem výsměchu.

Začala kampaň, například proti tomu, co se nazývalo Jaywalking, proti neukázněným chodcům, přecházejícím volně ulici. V americkém slangu byl Jay hanlivý pojem pro venkovského křupana, přitroublého bulíka, někdo, kdo neví, jak se chovat ve skvělých velkých městech.  Lidé byli vysmíváni za přecházení ulic uprostřed bloku. Za něco, co bylo 7000 let zvykem. Mládež šířila letáky, kde lidé byli plísněni za své chování. Všichni, kdo byli proti autům, byli označeni za zpátečníky, za překážku pokroku. To je velmi efektivní způsob. Nikdo přeci nechceme být označeni za staromódního a vysmíváni.

A tak lidé byli donuceni začít používat vymožeností jako přechody pro chodce, děti soustředěny do prostor nazvaných dětská hřiště.

Na ulici byly najednou překážkou a skok v myšlení byl dokonán. Došlo k největšímu obratu v chápání našich měst.

A tak tu dnes stojíme. Vítejte na konci století rozmachu dopravního inženýrství. Čím se máme co chlubit? Je toho málo. Stále není vymyšleno, jak učinit dopravu efektivnější, jak zabránit zácpám, jak zamezit nehodám a smrti na silnicích.

Silnice proudí městy jako rozběsněné řeky písčitým korytem, způsobují dopravní problémy, emise, sociální izolaci. Když to vezmeme do důsledku, žijeme ve městech řízených bizarními a zastaralými matematickými modely a rovnicemi, analýzami, posudky, různými řešeními.

Někdy se zdá, jako bychom byli pouze dosazeni do vzorce.

Proč nelze do městské dopravy zaintegrovat prosté cyklistické pruhy, rozšířit chodníky nebo vytvořit zóny se sníženou rychlostí aut?

Protože by to nezapadlo do matematického vzorce v počítači kdesi v projektové kanceláři. Je tolik skvělých myšlenek, které se zadusí na samém začátku.

A tak se ptám. Existuje možnost jak se vymanit ze vzorce? Tempo urbanizace je obrovské jako nikdy předtím. Proto potřebujeme nová řešení a to rychle. Je opravdu nutné projektovat něco tak lidského a organického jako jsou veřejné ulice?

Jsme to my lidé, kdo definujeme svá města. Neměli bychom studovat jejich chování, jejich strukturu, pohyb v nich, přání a potřeby, abychom je uměli rozvíjet správným směrem? Když si uvědomíme, že města dobře fungovala sedm tisíc let, není důvod, proč by tak neměla fungovat nyní a dál.

Když hledáte nová inovativní řešení pro naše města, ve kterých žijeme, jsou řešením cyklistická infrastruktura. Cyklistická kultura je řešením pro města po celém světě. Užasle hledíme na prostotu řešení a jsme frustrování a zaskočení tím, jak mnoho projektantů nikdy nezkusilo jezdit po městě na kole a projít se pěšky a pozorovat jeho život. Od stolu vytvářejí počítačové modely, mapy.

Dobře navržená cyklistická infrastruktura lidi přiláká a přesvědčí, aby ji využívali. Učiňme kolo nejrychlejším prostředkem pro cestu z A do B a obyvatelé přesednou na kola, svedeni designem, dobrou a bezpečnou infrastrukturou.

Dobrá města budoucnosti musí vycházet z pozorování lidského počínání a zásad dobrého designu. Stejně tak jako z naslouchání názorů a postřehů odborníků z dané oblasti.

Řeknu Vám, co je staromódní a co je překážkou pokroku. Je to projektování cest pro lidi namísto jejich navrhování.

“Města stojí na duševních sloupech. Jsou jako obrovská zrcadla, odrážejí srdce svých obyvatel.

Jsou-li jejich srdce zatemnělá a ztratila naději,

města pozbydou lesku, slávy”.

Přísloví staré 900 let. Dnes pravdivější než kdykoliv předtím. Je nejvyšší čas začít věci dělat jinak. A víme jak. Aby naše města a naše srdce zářila.

Měli bychom se zamyslet nad naším světonázorem a vrátit jej zpět, kam patří. Zpět do budoucnosti. Měli bychom po celém světě pozdvihnout a rozvíjet monumety budoucnosti.