Pavilon v úpatí televizní věže na Alexanderplatz v Berlíně. Zcela jistě nebylo záměrem architekta stylu Sorela (socialistického realismu) navrhnout stavbu interaktivní se svým okolím. Objekt měl být monumentem namířeného pohledu do zářných zítřků.
Stejně tak jako přirozené cesty lidí nerespektují předepsané, narýsované, nadiktované chodníky a vedou nejkratšími logickými směry, dostalo se stavbě přirozeného užívání mladou otevřenou nesvázanou generací. Děti si hledají zábavu, přirozený je pro ně pohyb. Strohé, nepřístupné budovy jim nic neříkají. Interaktivitu ihned odhalí. Architekt při navrhování interaktivitu na mysli rozhodně neměl, nicméně ji vytvořil. Bezpečná v tomto případě, bohužel, není. Děti se však báječně bavily.
Mimochodem: jeden z návrhů na výstavbu nové sportovní haly v Českých Budějovicích funkci na interaktivitě s okolní přírodou zakládal. Nápad vynikající. Porotu snad zaujal, avšak nepřesvědčil, že by objekt měl sloužit co nejvyšší počet hodin denně a v roce co nejširší veřejnosti, nejen vrcholovým sportovcům. Jsme ve městě, které má svým obyvatelům a návštěvníkům nabízet co nejširší možnosti vyžití. Kde setrvat, kde je příjemně, kde se něco děje, kde je co dělat.
Děti z blízkého okolí a z města by tak v zimě měli možnost využít skvělou zimní radovánku. Zvítězil, bohužel, "Ježek", budova odtažitá, s trny, jakoby přistál nepřístupný vesmírný talíř.
Žádné komentáře:
Okomentovat