Ochrana před sebou samými

Bývalo pěkným zvykem chodit na procházky do vilových čtvrtí. Bylo na co se dívat. Výstavné vily, postavené většinou dle návrhů architektů. Upravené zahrady, předzahrádky a okolí kolem vil. Vilové čtvrti byly výstavné v každém směru, takže výstavné a upravené byly i komunikace, chodníky a větší či menší parky v blízkém okolí. Lidé, kteří se dopracovali tak daleko, že si nechali svá sídla navrhnout architektem, nechali architekta tvořit ucelenou krásu. Architekt byl rád za důvěru a za příležitost tvořit a předvést svůj talent. Své dílo pak, samozřejmě, neměl v úmyslu nikterak zakrývat a schovávat za zdmi a vysokými ploty, ale naopak, potřeboval jej předvést, aby jej lidé viděli a obdivovali a toužili přizvat jej znovu k vytváření krásna, protože od toho tu architekti jsou. Také lidé měli potřebu svůj dobrý vkus předvést, nezakrývat. Což bylo dobře, protože příklady táhnou a předvádění krásna je jeho přirozenou propagací a v krásném prostředí se všichni lépe cítíme.

Venlo, Holandsko

Starší zástavba "V zahrádkách", České Budějovice

V dějinách lidstva se většina obyvatel této planety neměla nikdy hmotně tak dobře jako třeba obyvatelé žijící v evropské části současného světa. Těšíme se tak většímu či skromnějšímu blahobytu, v porovnání s mnohými jinými místy na naší planetě. Jde skutečně o blahobyt. A tak si jej pečlivě střežíme a ochraňujeme. Zašli jsme ještě dál a chráníme jej před zraky sousedů, kolemjdoucích, snad i sebou samými.  Přibývajícími zdmi ve svém okolí, ve městě podél ulic a železničních tratí, kolem břehů řek, zkrátka kde se dá, oddělujeme, přehrazujeme, zakrýváme, izolujeme. Úspěšně tak odbouráváme užší sousedské vztahy, návaznost jednotlivých čtvrtí, dělíme městské čtvrti, navzájem se uzavíráme.

Trend vede ke společenské desintegraci, k paralyzování společenského života. Když pomyslíme, že na tomto světě jsme všichni jen několik málo desetiletí, je představa života v izolaci za vysokými zdmi a ploty smutným příběhem existence lidstva na této jedinečné planetě, která se žádná podobná nevyskytuje široko daleko v nekonečném vesmíru.

Naše konání je jen potvrzením skutečnosti, že vědění a poznání, nikoliv střežené materiálno, rozšiřuje obzory a vede nás dál. Majetek nás často jen svazuje, izoluje. Co je nejhorší, izoluje naše děti. Bere jim sociální kontakty, možnost růst v přirozeném prostředí sdíleném s dětmi z okolí. 
Dochází k odbourávání sousedských vztahů. Přes neproniknutelné zdi nemají vztahy šanci být navazovány.  O co lepší než jen „vyperlený“ vlastní mikrosvět je společnost, ve které je na vynikající úrovni veřejný prostor a neustále zdokonalovaná infrastruktura, bezvadně fungující zdravotnictví, zajištěné sociální zabezpečení, dobré sousedské vztahy, bohatý společenský život, odpovědná občanská společnost, život jako takový, nikoliv závislý především na hmotných statcích.

Existence každého z nás je provázena volbou. Kým a jací chceme být, čeho chceme dosáhnout, kam chceme směřovat, jak naložíme s veřejnými statky zděděnými po předcích, co chceme zanechat generacím po nás.

Zanecháním dědictví vysokých oplocení, neproniknutelných zdí a poselství života v izolaci rozhodně nebude tím, na co za nás budoucí generace bude moci být hrdá. Za utváření prostředí měst a obcí, ve kterých žijeme, neseme všichni velký díl spoluodpovědnosti.   

Irena Šefčíková