Recenze: Lidský rozměr hledá místo člověka v megapolích
19:10 | 12.9.2013 | Aktualizováno |
Recenze - Napětí z fotogenických záběrů urbánní krajiny a kritického komentáře ke způsobu výstavby velkoměst se v dokumentární tvorbě objevuje přinejmenším od středometrážního snímku Město z roku 1939.
Zamyšlení nad důsledky modernistického plánování však je stále legitimnější a nic na tom nezmění ani touha diváků po vizuálních podnětech. Už na konci třicátých let se autoři Města v závěru dokumentu snažili nabídnout svou vizi zeleného komunitního bydlení na předměstích, byť v některých ohledech naivní.
Andreas Dalsgaard si hned v úvodu svého dokumentu Lidský rozměr klade otázku, která míří podobným směrem. Hypnotické záběry na noční velkoměsto připomínají scény ze science fiction a hlas vypravěče se ptá, jak do těchto prostor, do tohoto ztělesnění modernistických plánů zapadá lidská bytost.
Zdá se totiž, že dnes víme mnohem víc o přirozeném prostředí goril nížinných než o přirozeném městském prostředí vhodném pro člověka.
Lidský rozměr stojí na práci dánského architekta Jana Gehla, který se přes čtyřicet let věnuje zkoumání lidských návyků a lidského chování ve městech.
V pěti kapitolách se z různých hledisek dotýká otázky, kde je ve městech místo pro intimitu a blízkost a jak si může architektura počínat, aby nalezla měřítko, v kterém se lidem bude žít přinejmenším stejně dobře jako autům.
Snímek se v lecčem podobá loňskému dokumentu Urbanized, který byl také uveden i v naší kinodistribuci.
Jsou důležitější auta, nebo lidé?
Oba filmy se vyznačují výraznou vizuální stránkou a oba procházejí města napříč několika kontinenty a hledají příklady lepších architektonických návyků, než jsou ty dnes dominantní, jež zohledňují především otázky logistiky v autodopravě.
Závěrečná kapitola „Být milý na lidi nestojí skoro nic" se odehrává především v novozélandském městě Christchurch postiženém ničivým zemětřesením a ukazuje práci na kompletní výstavbě celého městského centra, tentokrát bez obřích věžáků, ale zato s ohledem na to, jak se tu bude žít běžným lidem.
Celý dokument vlastně mimo jiné velmi trefně odpovídá na problém o vizuální přitažlivosti velkoměst zmiňovaný v úvodu této recenze. Onen pohled kamery na fotogenické městské krajiny je podobný oku modernistického plánovače: „božské oko" i oko kamery hledí na krásné dynamické obrazy, na symfonii ladně pravidelných pohybů vozů či hru neonů.
Je to krásné na pohled, ale jen při optice, kterou lidský pozorovatel nikdy nemůže zaujmout. Z pohledu jednotlivých obyvatel totiž spočívá krása i užitečnost v něčem úplně jiném.
Žádné komentáře:
Okomentovat