Po městech alternativně na kole

Wien, pěší a cyklistická zóna Mariahilferstrasse

Cestovat po Evropě jsme s Vladimírem začali až ve zralém věku. Za mlada to nebylo možné, hranice byly hermeticky uzavřené. Pak byly děti malé, povinnosti četné. Když čas nazrál, vydávali jsme se do krajů vzdálenějších, zcela individuálně. S bicykly na střeše osobního auta poznávat města tohoto světa. Na západ, na sever, na jih od našich hranic nesčetně evropských měst k cyklistům veskrze přátelských a my se v jejich ulicích na vlastním kole cítili jako tamní "zdejší". Pocity skvělé, zkušenosti, jak se zdá, bohužel nepřenosné.

Když se mi dostalo dárku v podobě knihy od Davida Byrona „Bicycle diaries“ (http://www.davidbyrne.com/archive/art/books/bicycle_diaries/), bylo to jako poslední díl do skládanky dojmů. Kniha se četla jedním dechem, její obsah souzněl s vlastními zážitky. Hudebník David Byron v ní popisuje postřehy z cest po zemích a městech, ve kterých koncertoval, a kam se vydával zásadně se svým bicyklem, aby atmosféru jejich prostředí vnímal intenzívněji. Aby svůj dopravní prostředek mohl operativně brát sebou i do letadla, opatřil si bicykl skládací, "kufříkový". Nejprve zn. Brompton, později i jiné modely s běžným průměrem kol.

Inspirováni Davidem, zakoupili jsme rovněž  kola  Brompton a najezdili s nimi již mnoho kilometrů v řadě měst. Osobně velmi ráda jezdím na kole též po Praze, přestože tato ke svým cyklistům systémově nakloněna není vůbec a cesty cyklistů po české metropoli připomínají cyklistický slalom.

Překvapením pro mne byla nedávná zkušenost. Přizvána k jednání ve čtvrti Braník měla jsem možnost volit jízdu vlastním autem, vlakem nebo „žlutým“. „What a challenge“, pomyslela jsem si a zvolila "žlutý" v kombinaci s "Bromíkem". Proč vláčet tuny železa (auto), když vezu jen malý laptop, ve žlutém si pohodlně vyřídím poštu a leccos ještě nastuduji.

V místě příjezdu Na Knížecí nasedám na kolo a překo-návám obrubníky systémem sesedání a nasedání až k železničnímu mostu přes Vltavu, kde je na druhém jejím břehu možné nastoupit   na široký, prostorný chodník, 

po němž mnoho pěších nechodí. Jedinou překážkou a potřebou s kola sesednout je zúžení pod Vyšehradem, a pak již následuje začátek souvislé cyklocesty vedoucí až do Braníku za Barandovským mostem. Překvapivě komfortní jízda Prahou na kole, v této její části podél řeky, kolem stromů a alejí, souběžně s tramvajovou trasou.

Jede se pohodlně po značené, směrově rozlišené cestě, s pocitem nezvyklého uvolnění a bezprostřednosti, přitom ve velkoměstě, ve kterém nebydlím. Dopravuji se po vlastní ose, jako bych pohybem do jeho ulic patřila. Pocit, že nejsem v domácím prostředí se stírá. Jedu svižně, je to příjemné. 

Získávám k  Praze nové sympatie. Protože se po ní pohybuji s netušenou volností, nemusím postávat na betonové refýži a čekat na tramvaj, či vstupovat do podzemí metra. I když Praha na své cyklisty myslí nepatrně a nesystémově, přesto překvapí nečekanými úseky a situacemi. Zde níže na Podolské nábřeží kolmo navazující směr na Budějovickou s komfortním cyklopruhem (Vyzkoušela jsem. Sice do kopce, avšak souvisle a bez překážek, takže v "jednom tahu" a zpět dolů lehčeji, než lehce.)

Cesta pokračuje dále za Barandovským mostem, kde však již ze cyklostezky odbočuji.          
Byť má cyklotrasa své nedostatky, jako třeba absence směrovek na výjezdech, aby se cyklisté mohli rychle orientovat, její vyzkoušení lze jen doporučit. Zažít na vlastní kůži, protože kdo nezažije, nevěří.

Praha statistiky vykazuje 1%-ní podíl cyklistů na dopravním provozu. Nový metropolitní plán nepochopitelně s navýšením podílu nepočítá!!! Spokojí se se zachováním onoho 1%. Spojité cyklistické cesty by Praze, tomuto českému Big Apple, a po jejím vzoru dalším českým městům, nesmírně slušely a pomohly. Zatím cykloinfrastrukturu stále marně vyhlížíme a na její realizaci čekáme. Byť ji ve svých volebních programech snad všechny politické strany slibují a tento bod před dalšími a dalšími volbami znovu a znovu do svých programů opisují. 

Přiznání statutu cyklistů, které téměř nic nestojí a všechni se na tom učí: v ulici se nepohybujeme sami. Brisbane, Australia (Stojí za pozornost, jaký prostor australané, kteří s ohledem na vzdálenosti bez aut skutečně být nemohou, dopřávají  svým chodcům).

Text a foto:  Irena Šefčíková